Vyjít si na procházku do lesa kolem Tišnova je bezva. Všude jsou pěkné cesty. Kam se podíváte, uvidíte turistické značky, díky kterým se nedá zabloudit, a každou chvíli narazíte na nějakého turistu s batohem na zádech. Tak tomu ale kdysi dávno nebylo. Když zapadlo slunce, na krajinu se snesla tma. Těch pár svíček nebo petrolejových lamp, co si lidé rozsvítili za okny, pouliční světla a světla aut nenahradilo. Kdo se odvážil ven, musel počítat s nejhorším. Strašidel, divokých zvířat a zlých lidí pobývalo kolem Tišnova tolik, že nešli spočítat. Zvláště nebezpečné bývaly lesy kolem Borače. Od řeky Svratky se táhly do strmých kopců a končily kdovíkde.
Jednou večer si z Borače vyšel za svou milou chlapec do Doubravníka, v lese na něj čekali tři žárliví chuligáni, a tak chlapce zbili. Tak to kdysi na Podhorácku chodilo. Po rvačce se přepadenému dával sáh. Darebáci svoji oběť svlékli donaha a na rozpažené ruce mu přivázali lať. Na oba konce latě, kde měl mládenec ruce, mu připevnili boty, aby byl sáh náležitě těžký.
Když cestou domů nepotkal žádného dobrého člověka, musel koncem sáhu klepat doma na okno. U Borače ale nešťastníka zbili tak, že na místě umřel. Tam, kde ho našli, mu pak sousedé z Borače postavili smírčí kámen s křížem, aby se na něj nikdy nezapomnělo. Jen kousek od kamene stojí dodnes boží muka. Co se u nich stalo, nikdo neví, ale když je kdysi opravovali, našli u nich zakopané lidské kosti.
Nebezpečné to bylo i směrem na Štěpánovice. V lese nedaleko cesty stojí dodnes smírčí kámen, který připomíná, že na tom místě napadl zdivočelý býk statného řezníka, který šel tudy do Borače na zabijačku.
Úplně nejhroznější je ale místo u silnice na Tišnov. Podle pověsti tam každý den pracoval na poli pán z vesničky Zahrada, co leží na kopci Poušťka. Aby nebyl sám, posílala mu manželka každé odpoledne oběd po svých dětech.
Jeden den se za tatínkem vydala s košíkem i jeho malá dcera. Nesla kus chleba a kousek uzeného masa. Voňavé maso však v lese ucítil vlk a vydal se po čichu. Jak holčičku dohnal, zavrčel jí za zády, až se jí roztřásla kolena. Místo aby košík hodila vlkovi, přitiskla si ho k tělíčku a začala utíkat. Oběd je přece tatínka a ne nějaké potvory. A vrčet si můžeš, jak chceš. Tatínek ani maminka už ji nikdy nespatřili živou.
Na tom hrozném místě, kde našli zakrvácený koš, pak své dcerušce postavili také smírčí kámen.
Zdroje: Zdroj: Kronika obce Borač v majetku obecního úřadu; ilustrace: Irena Armutidisová
