O vodnících (TIŠNOV)

Těžko si to představit, ale kdysi dávno v okolí Tišnova šplouchaly vlny hned několika rybníků. Jeden z nich se zachoval v názvu ulice Na Rybníčku, ale jinak z nich kromě zbytků hrází nezůstalo skoro nic. Největší rybníky se táhly podél řeky Svratky a kolem potoka Závistka pod městem. Šňůra rybníků začínala u Předklášteří a pokračovala skoro až k Březině. Jeden z těchto rybníků se jmenoval Tábor. Na jeho místě je dnes pole, ale to, že zde kdysi bývala voda, připomíná Červený mlýn. Jeho mlýnská kola hnala voda z náhonu, který ústil do jednoho z rybníků. Tehdy se vodou šetřilo. Mlýn dostal název podle své červené omítky a byl tak důležitý, že odlehlou část města za Závistkou znají všichni Tišnováci jako Zamlén. Do současnosti už z mlýna nic moc nezůstalo, ale o pár století dřív to byl mlýn, který mlynářům vydělával plné truhlice zlaťáků. Mlýn vesele klapal a proměnit obilí v mouku sem jezdili sedláci z širokého okolí. Jen jedna věc ale mlynáře trápila.

V nedalekém rybníku bydlel vodník s malými vodníčky a vodničkami. O zelené rodině vědělo celé město, ale jen málokoho zlobili její členové tak jako mlynáře.

Skoro každý večer přicházel vodník do mlýnice a kradl tam pro své děti mouku. Z té pak dělal svým dětem vodnický chleba, zelené rohlíky, rozmočené knedlíky, a když byly narozeniny, i patrový dort, do jehož těsta přimíchával vodní řasy. Ještě horší bylo, když vzal na návštěvu do mlýna vodničata s sebou. Zelená děcka běhala po místnosti, dupala, křičela a kacóřila tak, že ráno zůstalo ze vší čerstvě pomleté mouky jen mazlavé bláto. Mlynář mohl nadávat a hrozit pěstí, jak chtěl. Další večer tam měl vykutálenou rodinku zase. A zase a zase a zase.

Jednoho pošmourného dne vyjel z chuchvalců mlhy vůz tažený dvěma medvědy. Seděli na něm dva medvědáři s dlouhými vlasy a vousy, kterým se v uších leskly zlaté náušnice. Putovali krajem a živili se tím, že ukazovali své chlupaté kamarády na trzích a poutích. Na pokořené krále lesů se stály fronty. Mlynář dovolil podivné návštěvě přespat a večer jim u kapra namodro popovídal o trampotách s vodnickými zlomyslnostmi.

„Co vám mám povídat, chlapi. Co já už se s nimi nazlobil, darmo mluvit. I na radnici už jsem si stěžoval, ale namísto pomoci mi jeden břichatý ouřada povídá… Jak on mi to povídal, jo, už vím. Povídá. Podívejte, pane mlynáři. Než by nám ti žabáci topili Tišnováky, to ať si raději šmrdlají z vaší mouky placky. A je klid. Však ony vám ty zlaťáky, pane mlynáři, z truhly nezmizí…“

Chlapi s náušnicemi se jen zasmáli. To že je nějaká štrapáce? Mávli rukou, pohrabkali za ušima medvědy chrnící pod stolem a požádali mlynáře, aby jim všem ustlal v mlýnici. Stačí na nějaké strožoky, vždyť je to jedno. Huňáčům je to jedno tuplem. A šlo se spát.

Sotva na kostele odbil zvon půlnoc, na dveřích zaskřípala závora. Chvilku se nedělo nic, ale za další chvilku se ve dveřích objevil strašidelný stín. Tak moc tehdy svítil měsíc. Ťapy, ťapy. Vodník si to jako obvykle capkal k pytlům s moukou. Mokrýma nohama s blánami mezi prsty přitom pleskal o podlahu. Ťap, ťap. Jeden medvěd otevřel oko, pak druhé, zařval a hned dal vodníkovi tlapou takovou petelici, až zelený mužík spadl na zem.

„Mrrrr, potvoro pekelná, smradlavá, mrrrr…,“ zamručel nespokojeně vodník.

Když to celé viděla vodničata, čekající u dveří, přiběhla tátovi na pomoc. Huráááá! Ani jedno z nich medvěda nikdy nevidělo. Zelená děcka si proto myslela, že jsou to nějaké divně velké chlupaté kočky, které pohladí, udělají čičííí a bude špás. Když se ťapy, ťapy blížili k rozzuřenému medvědovi, probudil se i druhý chlupáč a vycenil zuby. Skočil po nejbližším vodníčkovi a za chvíli byla zelená rodina i medvědi v jednom chumlu. Chlupáči vodníky kousali a drápali tak, že z nich zelená krev jen crčela. Vodníčci a vodničky pištěli a bzučeli jak vážky po vylíhnutí. Všichni úplně zapomněli na mouku i kroupy a chtěli jen zpátky domů. Do rybníka. Jen taktak se jim podařilo s pláčem utéct z mlýnice a šup do náhonu. Doma zasedli ke stolu a poprosili o radu starého moudrého sumce, který měl vždy co říct. Sumcovy zkušenosti, získané za ty roky v rybníku, se vyvažovaly perlami. Tentokrát však ryba jenom poulila oči a otvírala tlamu tak, až z ní šly bubliny.

„No nic,“ pronesl po nějaké době zírání táta vodník, „než abych se s těmi chlupatými smradlavými netvory ještě jednou potkal, to raději půjdu jinam. A vy se mnou, pulci! Balíme a jdeme. Však ona tady ta tišnovská šmudlivoda není jediný rybník na světě, že ano… Ještě tady na nás budou všichni vzpomínat, uvidíte. Pche! Tak šup, žádné zdržování, balíme! Jdeme na lepší! Ostatně, pane sumče…“ zvážněl na chvíli vodník, „doporučuji vám totéž. Tady ta suchozemská banda tišnovská si práce svých předků neváží a chová se k rybníkům a vůbec k celé vodě tak, že tady za pár let stejně žádné rybníky nebudou. To vám povídám, věřte nevěřte, pane sumče, nebudou!“

Od toho večera už vodníky ve mlýně nikdo nikdy neviděl.