Jen kousek nad Lomnicí se začínají zvedat takové kopce, že to na některých místech vypadá jako v horách. Vysoké vrchy jsou porostlé lesy a mezi nimi teče zlatonosný potok Besének, na kterém až k Lomničce klapalo několik mlýnů. I když je to potok malý, žil v něm vodník. Podle všeho příbuzný vodnické rodiny z Tišnova. Byl to samotář, a než by se zlobil s lidmi, vyhlédl si jakousi tůňku nedaleko Rašova, kde vyučoval ryby a pulce slušnému chování.
Když bylo vodníkovi smutno nebo ho přestala bavit hra na schovávanou se pstruhy, čekal na lidi, aby s nimi prohodil nějaké to slovo. Mezi Rašovem a Lomnicí vedla cesta. Protože se Besének na jaře vyléval z břehů, místní si ji vyšlapali v prudké stráni kousek nad potokem. Raději jít chvíli nepohodlně než mít vodu v botách. Po této cestě si to každý den vykračoval jeden chlapík, který chodil do Rašova pracovat. Když se jednou v podvečer vracel, zapálil si hned nad tůňkou fajfku. Zabafal a najednou uviděl, jak se z potoka vynořil malý mužíček v zeleném kabátku.
„A safra,“ zašeptal chlapík a raději trochu natáhl krok. Od podobných potvor je lepší držet se dál. Člověka těmi svými čárami jenom poblázní. Zrychloval, zrychloval, až skoro běžel, ale mužíček si to vykračoval po hladině potoka stejně rychle. Šli skoro vedle sebe jako kamarádi. A aby řeč nestála, vodník hned povídá: „Che, che, kouříš? Kouříš? Já taky kouřím…“ A aby ukázal, že je to pravda, hned si cpal svoji fajfku zeleným tabákem.
Po nějakém čase si chlapík na vodníka zvykl a sám se s ním dával do řeči. Nic moc se ale nedozvěděl, protože vodník hlavně láteřil, jak mu lidé pořád házejí do potoka nějaký protivný neřád. Jako by těch husích plekanců nebylo dost.
Jednou mu do postele připlavaly i šlupky od brambor a to se nedělá. Šlupky prostě do potoka nepatří a hotovo. To dá rozum. S vodníkem se na březích Besénku setkali i další lidé, mohli by na to klidně přísahat. V poslední době ale už vodníka dlouho nikdo neviděl.
Zdroj: Sbírka Alžběty Čihařové, Etnografický ústav AV ČR v Brně; ilustrace: Ivana Balcaříková
