Svratečtí vodníci, a bylo jich několik, se v černé řece na Podhorácku příliš nevyskytovali. Žili totiž blíž Brnu, a pokud se vydávali nahoru k Tišnovu, pak zdejší část řeky využívali jen jako letní byt. Alespoň tak se to jeví. Jinak přežívali vodníci snad v každém zdejším potoce. Jeden vodník obýval i Smrčecký potok, protékající kolem hradu Pernštejna. Vody v potoce nebývalo moc, ale za ta dlouhá staletí vyhloubila jeho voda kolem hradu strmé údolí, které chránilo hrad před nepřáteli.
Zdá se, že vodník přebýval hlavně u kamenného mostu, vystavěného nad údolím pro hraběcí kočáry. Na hrad však nejezdili pouze urození pávodníkovini. Na prvním nádvoří stála hradní hospoda, kde se pořádaly pro místní tancovačky. Na jednu z nich došly i dvě sestry z Nedvědice.
Hudba vesele vyhrávala a holky měly tolik tanečníků, že si málem protančily střevíce. Bylo už hodně po půlnoci, když se za hlasitého smíchu vydaly k domovu. I když svítil měsíc, po cestě zvané Kamenice se jim nechtělo. Kluzká a strmá pěšina mohla vypadat kratší, ale vymknutý kotník nestál za to. Holky se raději rozhodly jít po nedaleké silnici, vedoucí od Smrčku. Netrvalo dlouho a ocitly se na mostě.
„Vídíš to?“ prohodila jedna k druhé a ukázala na plný pytel. Ležel na mostě, jako by někomu vypadl z vozu. „Kdoví, co to je… Ty lidi nemají rozum, hodí to na cestu jako kus hadru. Pojď, odtáhneme ten harabóz kousek stranou, než se o něj někdo přerazí…“
Holky se zasmály a společně sunuly pytel na stranu. Jen pytel pustily a udělaly od něho pár kroků, záplatovaný vak se vymrštil a dopadl jim přímo pod nohy. Holky začaly pištět, ale zároveň se nehodlaly vzdát. Tentokrát pytel odtáhly na druhou stranu mostu. Pytel hup a zase byl na stejném místě, kde ho poprvé našly. Děvčata strnula hrůzou. Vtom sebou začal pytel mrskat, cukat a škrkat, jako by v něm byl někdo zašitý.
Chvíli se nic nedělo a pak najednou hop hop hop a pytel vyskočil na kamenné zábradlí. Holky jen třeštily oči a vřeštěly hrůzou. V jedné vteřině spadl pytel z mostu, a než bys napočítal tři, šplouchl do potoka. Sestry se předklonily za zábradlí a jenom slyšely, jak se dole u vody někdo hlasitě směje. „Cha, cha, cha, mrrrrr, cha, cha cha…“
Nebylo na co čekat. Kotník nekotník, holky běžely zpátky k hospodě a odtud kolem tisu po Kamenici domů. Co jiného mohlo být v pytli než smrčecký vodník. Uááááá!“
Zdroj: Sbírka Alžběty Čihařové, Etnografický ústav AV ČR v Brně; ilustrace: Antonín Sondej
