Starý Havlíček z Drásova byl podle některých takový místní filozof, podle druhých mluvka až žvanil a podle dalších trochu opilec. Ať už cokoli z toho, rád si vždy povídal s lidmi, na každou otázku měl odpověď, dokonce i na takovou, na niž se ho nikdo neptal. A když se tehdy v hospodě u stolu vedla vzrušená debata, mohli jste si být jistí, že u toho stolu sedí taky pan Havlíček, který vždy odcházel jako poslední, když hostinský zavřel pípu a Havlíčka i s jeho mudrováním vyhodil ven.
A tak se jednou vracel tento znalec písma i pořekadel přes pole domů, přiopit pivem i vlastním důvtipem. Za sebou náhle zaslechl dupot a čísi namáhavé supění. „Kam jej dám? Kam jej dám?“ slyšel za sebou pantáta Havlíček otázku vyřčenou s krajní námahou. Náš znalec veškerého světa okolo Drásova se ani neohlédl a hned odpověděl: „Kdes vzal, tam jej dej!“
Jen to dořekl, ozvala se tupá rána, cosi těžkého spadlo přímo vedle něj. Strýc sebou škubl, otočil se a hleděl na hraniční kámen zaražený v zemi přímo vedle něj. Nad noční cestou vznášela se hustá mlha, jaké si Havlíček předtím nevšiml a jakou, navzdory tomu, že už viděl v životě všechno, nikdy neviděl.
„Pánbůh ti to zaplať, zlatý člověče, tys mě vysvobodil. Dvě stě padesát let se ploužím světem s hraničním kamenem na zádech, za to, že jsem hraniční kameny za svého života posouval a lidi tak o jejich pozemky okrádal. Všech jsem se tázal na této cestě, ale nikdo mi nikdy neodpověděl, jako by se snad smrti báli. Až jsem dnes potkal tebe.“
Havlíček v mlze zahlédl obrysy postavy, ale než na ni dokázal zaostřit zrak, mlha se rozplynula a jedna lidská duše došla pokoje. A drásovský filozof Havlíček měl radost, že zase mohl jednou někomu dobře poradit.
Zdroj: Sbírka Alžběty Čihařové, Etnografický ústav AV ČR v Brně; ilustrace: Klára Zahrádková
