V Malhostovicích žil kdysi jistý svobodný mládenec. Tehdy bývalo zvykem, že si takový svobodný mládenec našel svobodnou dívku, měli svatbu, rodinu, děti a tak dále. Přesně takto přemýšlel tento mládenec.
Seznámil se s děvčetem, které uvažovalo stejným směrem, a domluvili si svatbu. Pozvali hosty a ještě ten den jeli na svatební obřad do kostela svatého Jiří v Čebíně. Zde si řekli své ano na věčné časy, v dobrém i ve zlém, až do smrti. To ale ještě netušili, jak krátké jejich štěstí bude a že spolu skutečně stráví celou věčnost.
Když totiž obřad skončil, svatebčané popíjeli před kostelem, zpívali a jásali, jakoby snad byli první na světě, komu se podařilo uzavřít manželství. Doma v Čebíně jim zatím strojili svatební oběd, pekli, vyvařovali a chystali na stůl, ovšem svatebčané ještě tančili v sousední vsi před kostelem zpití pod obraz.
Nakonec nasedli na vozy a vydali se na cestu. Není dlouhá, vždyť jsou to sousední vesnice, které jsou u nás všechny tak blízko sebe, až kolikrát lidé bydlící na okraji jedné vesnice vidí do oken sousedů ve vsi sousední. Na té krátké cestě zpívali tak hlasitě, že přeslechli polední zvony nabádající k modlitbě.
A když projížděli okolo toho menšího z malhostovických kopečků, které čnějí z krajiny, jako by je tam někdo přenesl z jiného světa, svatebčané zkameněli a za trest zůstali v krajině na věčné časy. Možná aby jim nebylo tak smutno, pokryje celé návrší zvané Pecka každé jaro záplava konikleců.
Zdroj: Josef Fic, Od Pernštejna k Veveří. Sbírka pověstí z Tišnovska, Tišnov 1922; ilustrace: Anežka Hájková
