V divoké krajině kopců, kterou protéká černá řeka Svratka, se v dávných časech rozkládal neproniknutelný prales. Ve hvozdu se staletými stromy žila jen nepřemožitelná zvířata. Lesům vládli medvědi, při úplňku se z lesů ozývalo vytí vlků, nad stromy létali orli a trávu spásala stáda zubrů. Lidí tu žilo málo. Vydávali se sem jen za těžkou prací. V kopcích kutali stříbro, hledali plásty lesních včel, ze kterých získávali vosk na svíčky, nebo pálili v milířích dřevo, aby ho přetvořili na uhlí. Jedním z uhlířů byl silák Věnava, podle některých pověstí nazývaný také Vojtěch. V hustém lese měl dřevěný příbytek, ze kterého se každý den vydával za svou černou prací. Dveře od chatrče nechával otevřené.
Závora byla k ničemu. Široko daleko nežil žádný jiný člověk. Jednou si Věnava všiml, že se mu z chatrče ztrácí jídlo. Jednou chleba, podruhé sýr, potřetí mu někdo vylízal hrnec medu. Nezbývalo mu nic jiného, než si na zloděje počkat. Pro jistotu si uřízl ostrým nožem malý smrček, ze kterého ulámal větvičky. Chtěl tím tenkým kmenem opovážlivce sešlehat. Já ti ještě ukážu, ty zloději jeden prašivý, pomyslel si a zalezl do křoví.
Po chvíli čekání se ozval dusot.
Z lesa se vyřítil obrovský zubr a mířil rovnou k chalupě. „Aha,“ zasmál se Věnava, „tak ty jsi ten ptáček! No počkej.“ Vylezl z houštiny a na zubra zavolal. Ten se těsně před příbytkem otočil, hlasitě frkl a běžel rovnou k Věnavovi. Uhlíř na nic nečekal. Sevřel v ruce sekeru, kterou mu chtěl zaseknout do hlavy. Zvíře bylo rychlejší. Vrazilo do Věnavy takovou silou, že sekera spadla na zem a uhlíř se jen taktak udržel na nohou. Nedalo se nic dělat. Musel si pomoct rukama.
Chytil silné zvíře za rohy a začal s ním zápasit. Oba funěli jako parní lokomotivy, které ovšem do krajiny hlubokých lesů přijely až o mnoho století později. Po nějaké době začal mít uhlíř nad zvířetem převahu. Jak toto skončí, pomyslel si, když vtom uviděl na zemi tenký proutek.
„Cha!“ Z plných sil zatlačil zubrovu hlavu k zemi a proutek mu provlékl čumákem. Jak zvířeti prorazil nozdry, uslyšel hrozivý řev. Věnava na něj nedbal, proutek zavázal do kruhu a teď už si se zvířetem mohl dělat, co chtěl. Hrozivý zubr byl pokorný jako beránek.
Uhlíř se chvíli rozmýšlel a pak se rozhodl, že zubra odvede na knížecí hrad. Nad jeho sílou a fištrónem se musí podivit celá země. To dá rozum. A tak šel. Zubra táhl za kruh, jako by šel venčit pejska. Když vstoupil branou na nádvoří hradu, kníže i jeho dvořané údivem otevřeli ústa.
„Tuto potvoru že jsi sám přemohl, Věnavo?“ pronesl kníže.
„No páni, vyslov jakékoli přání! Za tvoji sílu a odvahu ti splním,
cokoliv si řekneš.“
Věnava se zamyslel. Nejdříve ho napadl pytel zlaťáků, potom krásný meč a nakonec pohlédl na dva pávy, kteří se pyšně procházeli po hradním nádvoří. Ale k čemu by mu všechny ty nesmysly v lese byly? Krátce se zasmál nad svou pošetilostí a tiše poprosil knížete, aby mohl v dalekých lesích, kde bydlí, dál svobodně pálit uhlí. Kníže souhlasil, a protože byl spravedlivý, navíc Věnavovi daroval celý nekonečný les kolem řeky Svratky.
Uhlíř chtěl knížeti ukázat, že bude nad svou krajinou vládnout dobře, ale spravedlivě. Vytáhl sekeru, kterou měl zastrčenou za opaskem, a jedním úderem usekl zubrovi hlavu. Tělo bezhlavého zvířete se s hlasitým žuchnutím svalilo na zem. Užaslý kníže věnoval Věnavovi za tento skutek stříbrný erb se zubří hlavou, v jejíchž nozdrách visel kruh z proutku.
Tak se stal Věnava z uhlíře rytířem a zároveň zakladatelem slavného a mocného rodu, který pak ovlivňoval dějiny zemí Koruny české po několik století. Uhlířovi potomci potom v lese vystavěli hrady Zubštejn, Aueršperk, Pyšolec a Pernštejn, ze kterých pak vládli pomalu osídlované krajině jako páni z Pernštejna.
Zdroj: Josef Fic, Od Pernštejna k Veveří. Sbírka pověstí z Tišnovska, Tišnov 1922; ilustrace: Irena Armutidisová
