O zvonech (DRÁSOV)

Před mnoha lety, kdy klid měst a obcí strážili v noci ponocní, sloužil takto jeden v obci Drásov. Každou noc obcházel ves a obhlížel střechy chalup, zda snad někde nevypukl požár a plameny nestravují něčí obydlí, či dokonce lidské životy. V takovém případě bil strážný na poplach na kostelní zvon. Podle toho, jak se do zvonu tlouklo, všichni poznali, co se děje. Většinou se do zvonu netlouklo, což znamenalo, že se neděje nic.

Jedné noci takto seděl ponocný na návsi pod lípou a ponocoval. Jediný kouř se nesl z jeho dýmky a on pátral unaveným pohledem v temnotě noci. Když se přiblížila půlnoc, jeho pohled se zrovna dotoulal ke hřbitovu. V té části za zdí, kde vždy pochovávali ty, kteří ze světa odešli vlastní rukou, se náhle jeden hrob otevřel. Mrtvý vystoupil na povrch, svlékl rubáš a odešel kamsi do tmy, nejspíš si protáhnout ztuhlé kosti. Ponocný po něm pátral po zbytek noci a nic neviděl. Až když první kohout ohlásil blížící se jitro, mrtvý se vrátil k hrobu, oblékl se, země se otevřela a on v ní zmizel.

O několik dní později, když náš ponocný zase pokuřoval na návsti a už si nebyl jistý, zda se mu všechno jen nezdálo, před půlnocí se vše odehrálo nanovo. Ponocný, aniž by dokázal říct proč, utíkal ke hřbitovu, svlečený duchův rubáš sebral a vrátil se s ním na náves, kde se bál nejméně. Pak mu došlo, co vlastně udělal, a začal se tak klepat, až se s ním klepala celá lavička. Vyděšeně a trochu nedočkavě hleděl ke hřbitovu. Byl zvědavý, co se bude dít, až se mrtvý vrátí z procházky, a stejně tak se k smrti bál, co se bude dít, až se mrtvý vrátí z procházky. Když se blížila čtvrtá, ranní duch se objevil skoro u něj. Sápal se k ponocnému a křičel, ať mu okamžitě vrátí pyžamo. Začal po něm sahat rukou. Ponocný si v tu chvíli nebyl jistý, zda ještě žije, nebo už mu srdce dávno puklo strachy a uteklo na hřbitov. V té chvíli se samy od sebe rozezněly zvony a umrlec se skácel k zemi. Ještě dvakrát to mrtvý zkusil znovu a pokaždé ho zvuk zvonů srazil k zemi. Pak se ozval první kohout ve vsi a ponocný uslyšel odkudsi: „Vysvobodil jsi mě, pánbůh ti to zaplať.“ 

Když pak ponocný znovu přišel k sobě, jako ve snu došel na hřbitov k onomu hrobu a na něm spatřil hromádku popela. Když se podíval do prvních paprsků vycházejícího slunce, uviděl stoupat k nebi duši vysvobozenou z muk nočního potulování po zemi, zatímco jeho čekalo ještě mnoho let popocházení po obci.